Jen krátký postřeh z dnešního dne.
Vezl jsem dnes malou s manželkou do nemocnice do Prahy. Jde o komplexní vyšetření, které by měli s určitostí zjistit, co malou trápí. Mimochodem, tohle je na dlouhé téma, takže to vynechám. Já jsem chtěl dneska mluvit naprosto o něčem jiném. O lásce.

Přivezl jsem ženu a malou na dětské oddělení neurologie Thomayerovi nemocnice v Praze, čekáme na chodbě a já pozoruji okolí. Žena šla vyřizovat nějaké papíry, já jsem dostal za úkol hlídat malou.
Po nás přišla paní, s jasně strhaným výrazem ve tváři, přivezla cca 15letého kluka na invalidním vozíku. Jasně, řeknete si, cože je na tom divného. Ale mě zaujal ten výraz ve tváři, ta ochota, ta vyzařující láska. Kdokoli jiný by asi odvrátil hlavu, ten klučina měl poměrně velké postižení, kde se to v těch lidech bere ta síla. Ale dál. Chci popsat co jsem viděl, co jsem cítil a co tím chci vlastně říct.

Pak přišli rodiče s dcerou, tak okolo 13let. Tentokrát měla strhaný výraz ve tváři ta holka, nevím přesně co je to za nemoc, ale jestli jsem to pochopil s pozdějšího rozhovoru správně, šlo o DMO (Dětská Mozková Obrna). Nebo něco jiného, ale to teď není důležité. Důležitý je zase ten pohled. Ty doteky, ta láska, která z nich vyzařovala, nepřestávalo mě to fascinovat.
Stali jsme tam společně na chodbě, malá, protože je to živel, se věnovala místní výzdobě a já se dal tedy do řeči s těmi rodiči. Po pravdě ani nevím, o čem jsem se s nimi povídal, je to vlastně jedno, ale v životě jsem nepotkal tak pozitivně naladěné lidi. Jejich dcera je těžce postižená, s velmi slabou vyhlídkou na nějaké zlepšení, do konce života je odkázána na pomoc ostatních, ale stejně. Jako by ten “problém” neexistoval.

A to mi dalo obrovskou sílu. Sílu bojovat, ať to stojí, co to stojí. Naše dcera má problém, nevíme zatím jaký, doufáme, že tohle vyšetření nám pomůže. Ale tihle lidi nám dobili baterky. Nevím jak se jmenují, ale chtěl bych jim poděkovat. Za tu sílu, která z nich vyzařovala.